23. září 2013

BLOG TOUR je tu !


Olaa!

Hrozně moc se Vám všem omlouvám za ty mezery, které se na blogu objevují. Tím víc mě však těší, že sem stále chodíte v poměrně vysokém čísle a nezapomínáte na mě. Vzhledem k tomu, že mě po maturitě přemohla nějaká neknižní nálada, tak jsem nepřidávala ani moc článků, ani moc nečetla ... To se však změnilo v momentu, kdy jsem celé prázdniny stresovala a nakonec mi přišel dopis, že jsem přijata na vysokou školu. Oficiálně se tedy mohu pyšnit tím, že jsem studentka Univerzity Palackého v Olomouci, obor Pedagogika - Sociální práce. Po dnešním prvním velmi náročném školním dni mohu říct, že to bude docela zajímavé, ale zvládlo to tolik lidí, a proto věřím i sama sobě, že to dotáhnu do konce.

Také se Vám chci ještě omluvit, že tento článek zveřejňuji teprve v tuto hodinu, jelikož jsem ze školy přijela domů až o půl sedmé večer a byla jsem absolutně v koncích. Poslední věcí, za kterou bych se omluvila je, že mi moje neknižní nálada zabránila v tom, abych se obrátila na nějaké světové spisovatele, a proto budou tyto odpovědi jen od českých či slovenských spisovatelů. Nicméně doufám, že právě tímhle se odliším od většiny z Vás, kterým přišla spousta zajímavých odpovědí od spisovatelů světových. Teď už ale začneme.

Cílem bylo zeptat se největšího počtu spisovatelů na jednu otázku a sepsat článek, který bude tyto odpovědi shromažďovat. Mojí otázkou byl"V kolika letech jste začal/a psát a co Vás k tomu dovedlo?".
Sešlo se mi poměrně hodně odpovědí a jsem za to moc ráda. Mohlo jich být více, ale na to, že jsem se zúčastnila úplně první Blogtour, tak je to docela hodně. Přeji Vám příjemné čtení. :)

Petra Neomilnnerová
Psát jsem začala brzo, už na základce, maminka byla knihovnice a knihy byly mým "přirozeným prostředím". V té době jsem ovšem psala hlavně poezii, milovala jsem "prokleté" a "beat" básníky. První prózu jsem napsala, tuším, ve čtytřiadvaceti letech, pravidelně publikuju od roku 2002.







Martina Wolfová
Dodnes si jasně pamatuji, jak jsem jako dítě ještě předškolního věku seděla doma v kuchyni u stolu a čmárala si do notýsku. Tehdy samozřejmě nešlo o psaní jako takové, ale prvopočátky mé autorské snahy je možné hledat už v této době. Intenzivněji jsem se psaní začala věnovat v pubertě, myslím, že to bylo někdy kolem mých 13ti let. Někdy to byly delší věci, občas nějaká veršovánka. Své 3 největší "romány" z té doby mám doma schované, občas si je přečtu, když se chci pobavit.

Petr Kopl
Psát a kreslit jsem začal už jako malý kluk, jakmile jsem se to naučil. Kreslit ještě dřív, než jsem začal chodit do školy. Žiji tím celý život. Prostě to miluji.

Katka Heřmanová
Když pominu těch pár (značně vynucených) pokusů v podobě školních slohovek, doopravdy jsem začala psát až v patnácti a půl. Což je asi o dost později než u většiny autorů, uznávám. Moje první dílka byly vesměs fanfiction týkající se finských muzikantů. A důvod, proč jsem se psaním začala? No, já vlastně ani nevím. Prostě jsem četla povídky na internetu a najednou jsem si řekla, že to přece zvládnu taky, no ne? A pak už byl k tomu, abych psaní naprosto propadla, jenom malý krůček.

Jana Benková
Písať som začala už v deviatich rokoch - boli to prvé básničky, pokusy pretextovať zahraničné pesničky, ale aj prvé články do školského časopisu... Viedli ma k tomu rodičia. Keď som mala asi päťnásť rokov, mala som to šťastie, že mi moje články o hercoch, spevákoch a i koncertoch zverejňovali tínedžerské časopisy, ale aj denníky. To ma veľmi motivovalo, takže mi bolo jasné, že sa ďalej budem uberať touto cestou. Je zo mňa novinárka, mediálna poradkyňa a autorka 14 kníh. Tá najnovšia vychádza už onedlho, práve dokončujem knihu na vianočný trh, no a je mi cťou, že vďaka úspechu mojej prvej knihy v češtine Máš, cos chtél, miláčku, mi nakladateľstvo vydá v Česku tento rok aj ďalšiu knihu - českú verziu môjho vlaňajšieho bestselleru Slečna nebezpečná.

Tereza Matoušková
Psát jsem začala ve třinácti letech, kdy jsem dala dohromady svou první fantasy povídku Srdce. Vždycky jsem si ráda vymýšlela příběhy, jako malá jsem je vyprávěla mladší sestře, případně jsem si postavila improvizované divadlo a hrála jsem ty příběhy s figurkami zvířátek nebo dinosaurů... Později jsem si je začala zapisovat a to už potom byl jen krůček k povídkám, novelám a románům. Za vše může obyčejná dětská fantazie.






Tomáš Zářecký
Psát jsem začal v první třídě, jako všechny ostatní děti. Vás ale asi zajímá to jiné "psaní". Upřímně si nepamatuji úplně přesně, ale tuším že pravděpodobně ve čtvrté, možná páté třídě na základní škole jsem napsal první větší práci. Ehm větší. Jednalo se asi o osmi stránkovou povídku, kterou jsem přinesl paní učitelce s tím, že se hledalo nějaké dílo, které my, jakožto žáci, ztvárníme na dni otevřených dveří (nebo nějaké podobně úžasné akci pro nadšené rodiče s fotoaparáty). Ale ostrouhal jsem, vyhrál Dracula a k projekci beztak ani nedošlo. To byly tedy mé začátky a neúspěchy od té doby sbírám takřka pravidelně. Psal jsem všechno možné, snad s výjimkou poezie, které jsem nikdy nepřišel na chuť. Vedla mě touha stát se spisovatelem. Už někdy v deseti letech jsem si tohle uvědomil. Že chci jednou psát knížky. hromady jsem jich přečetl a vždycky mě lákalo v polovině přemýšlet, jak to asi dopadne, jak to ten kapitán Nemo / Old Shatterhand / Edmond Dantes a jiní zařídí a co všechno jim do cesty přichystá osud, resp. potměšilý autor. A fantazíroval jsem, co bych jim nastražil za pasti a překážky já. A od toho byl už jen krůček začít spřádat vlastní příběhy s vlastními hrdiny. Každopádně to představovalo zábavu a velké dobrodružství, protože přede mnou ležel jen prázdný papír a tužka, později starý psací stroj a nyní notebook. A stát se v tu chvíli může cokoliv. Úplně cokoliv. Není to úžasná výzva sednou za stůl a psát?:)

Helena Rytířová
Jsem fotografka, ale onemocnění mého muže mi před pěti lety znemožnilo běhat po světě s foťáky. Protože jsem vášnivá kuchařka, naučila jsem se fotit jídla a napsala jsem čtyři kuchařské knihy: Kuchařku pro tebe, Kuchařku pro kluky a holky, Párty kuchařku a Světovou kuchařku. Před dvěma roky jsem zkusila beletrii a napsala jsem novelu Život byl pes. Teď jsem odevzdala do redakce román z 1. světové války a pracuji na dalším. I když jsem byla celý život knihomol, nikdy mě nenapadlo, že budu sama psát. Prostě mi to přinesl život a jsem tomu ráda. Psaní mi moc pomáhá vyrovnat se s tíživou situací doma.

Sandra Lanczová
V mém případě to se psaním nikdy nebylo tak, že bych jednoho krásného dne v náhlém pohnutí mysli sedla k počítači, otevřela Word a řekla si, tak jo, bude ze mě spisovatelka a teď napíšu knihu. Psaní knih mi vždycky přišlo jako naprostá samozřejmost, aby také ne, moje maminka je velice známá na poli literatury - a co si pamatuji, ona vždycky psala. Jakmile jsem se tedy naučila psát a číst i já, prostě jsem psala také, už od čtyř, pěti let :). Neustále jsem u sebe nosila sešity, do kterých jsem si zapisovala a zakreslovala všechno zajímavé, s čím jsem se setkala, psala jsem si deník, tvořila krátké povídky, pohádky, básničky a písničky, a na základní škole jsem dokonce vedla nejprve malý třídní časopis Progres, později velký školní měsíčník Titanic, který jsem obohacovala i o své skici a ilustrace. Navíc jsem už odmalička hrozně ráda a hrozně moc četla, ve všech těch velkých autorech jsem měla nesmrtelné vzory, chodila jsem často do knihovny a do knihkupectví a přelouskala snad úplně všechno, co mi přišlo pod ruku, od Homérových eposů až po nápisy na obalech od sušenek. Dalo by se tedy říct, že literatura byla odjakživa mým velkým koníčkem, a psaní jako takové u mě bylo již od dětství činnost naprosto přirozená a hrozně mě bavila - mám totiž pořád plnou hlavu nejrůznějších nápadů a námětů, které se potom snažím převést na papír. Jenom nevím, zda se mi daří či ne :)

Michaela Burdová
Začala jsem psát v 16 letech a byla to vlastně náhoda. Když jsem poprvé viděla film Pán prstenů, zamilovala jsem se do fantasy světa a začala jsem hodně číst. Dřív mě literatura vůbec nezajímala. No ale příběhy jsem ráda vymýšlela už odmalička a tvořila jsem vlastní komiksy. Proto jsem měla příběh o jednorožcích v hlavě dlouho. Jednoho dne mě napadlo, že bych mohla napsat vlastní knihu a právě o jednorožcích. A tak to celé začalo. Napsala jsem 1. díl Poselství jednorožců - Strážci dobra, strašně mě to bavilo, a tak jsem zkusila štěstí u Fragmentu. Chtěla jsem spíš znát názor na své psaní, nedoufala jsem, že by se jim mohl příběh líbit. Ale oni se po pár dnech ozvali, že chtějí Jednorožce vydat :)

Enja Růčková
Začala som písať v 10tich rokoch (moj prvý príbeh bol o koníkovi a dievčatku, ktoré žilo v zrube v lese), potom som pokračovala písanim denníkov. Poviedky som sa pokusala písat, no neuspela som s nimi. Prvú podobu románu som napísala v 17tich rokoch - neskor mi to slúžilo ako podklad pre knihu Risknem to s punkerom. A úspech sa dostavil až v roku 2010 kedy som sa odvážila poslať rukopis Co koho do toho do vydavaťelstva. K jeho napísaniu ma podnietil obyčajný hnev. Pretavila som ho do knihy a keď som si to neskor čítala, zistila som, že to ma stavu a tak som sa rozhodla to dokončiť. Nemala som velké oči, nemyslela som si ze problematika rasizmu až tak velmi zaujme :) No výsledok mňa aj vydavaťelstvo nakoniec príjemně prekvapil.

Iva Procházková
Můj tatínek byl spisovatel, takže se o psaní a knížkách u nás v rodině vždycky hodně mluvilo. Já sama jsem ráda veršovala a skládala texty k dětským popěvkům, ještě než jsem šla do školy. Potom mě bavilo přispívat do školního časopisu. Deník jsem si nikdy nepsala. Nebavilo mě psát o sobě, ráda jsem si vymýšlela cizí osudy a charaktery. Na gymnáziu už jsem pravidelně věnovala část volného času psaní kratších povídek. Dvě z nich byly oceněné v celorepublikové literární soutěž Strážnice Marušky Kudeříkové (v roce 1972 to byla novela "Ten pomeranč nemá žádný jadýrka, tati". Svou první knížku jsem napsala když mi bylo 21. Jmenuje se "Komu chybí kolečko" a vyšla v roce 1980 v Albatrosu. Byla pro děti a vlastně je pro děti a pro mládež převážná část mé tvorby. Občas ale napíšu i něco pro dospělé, například román "Otcové a bastardi". Myslím, že k psaní mě dovedl můj otec a také babička z matčiny strany, která byla vášnivá čtenářka. I když sama nepsala, dovedla o přečtených příbězích poutavě vyprávět.

Kateřina Petrusová
Poprvé jsem začala psát v pubertě a úplně první počin se jmenoval Puťák s koňmi. Měl asi 50 rukou psaných A5 stránek - wow. A byl v tom kluk, do kterého jsem byla zakoukaná, a kluk, do kterého byla zakoukaná kamarádka. Takže i když se hlavní hrdinky jmenovaly jinak, nějakou náhodou vypadaly jako my (a byly úžasné a skvělé, samozřejmě) a ti dva jim padli k nohám, tuším někdy na začátku druhé kapitoly. Ten sešit je pořád ještě v mém starém stole u mamky, ale doopravdy se bojím se do něj podívat.



Tereza Janišová
Začala jsem s povídkami a nebylo jich málo, ale nikdy jsem neměla potřebu je publikovat. (První jsem vytvořila v sedmi letech). Buďto jsem je psala jen pro sebe nebo pro svou rodinu a přátele. Takzvaná šuplíková tvorba. Vyšlo mi několik článků v novinách a časopisech, ale to se jednalo spíš o sloupky, fejetony, odborné články atp. Když jsem pak napsala svoji první knížku, řekla jsem si, že už bych se svou fantazií konečně mohla vyjít na světlo ;)

Sofie Králová
S psaním jsem začala téměř v 30ti letech, píšu životem, všechno v knize je reálné, nic smyšleného. Věřila jsem, že to pomůže dál překonávat složité vztahy, zvané paralelní vztahy.

Tak to byly všechny mé úlovky a já jsem ráda, že jsem se mohla do Blogtour zapojit. A mám pro Vás i malé překvapení v podobě soutěže. Bohužel díky nedostatku času článek sepíšu až zítra. Takže doufám, že Vám to nevadí a rádi se zapojíte. Cen je poměrně hodně, když vezmu v potaz, kolik mi odpovědělo autorů. Tak snad se těšíte jako já a zapojíte se.


Barbora Jiříčková

Když jsme se ségrou byly ještě mrňavé holky, vždycky jsme před spaním potřebovaly slyšet nějaký příběh. Mamka nám četla z našich oblíbených knížek a taťka nám vyprávěl vlastní pohádky, tedy alespoň do chvíle, než po dlouhém pracovním dni usnul (vždycky dřív než my).
Já sama jsem si začala vymýšlet různé příběhy a příhody, nejdřív se zvířecími hrdiny, později došlo i na lidi (tedy děti, v mém případě). Pamatuju se, že jsem si složila k sobě několik papírů a sešívačkou je sešila v malou knížečku, kterou jsem začala plnit svým příběhem a doplňovat obrázky. Ten příběh jsem nikdy nedopsala. Než se tak totiž stačilo stát, vymyslela jsem nový příběh a sešila novou knížečku. I ta zůstala nedokončená.
Až se mi v hlavě zrodil příběh, který byl plný zajímavých detailů a příliš velkolepý na to, aby ho prožili dva kočíčí špioni. Já sama jsem dospěla do pubertálních let a rozhodla se příběh rozvinout a dát ho prožít čtveřici teenagerů s neobyčejnými schopnostmi.
uju na druhém dílu, a nadávám na školu i sama na sebe, že ho pořád nejsem schopná dokončit. Ale už jsem blízko! Stačí se do toho uhrančivého světa znovu ponořit...
Jednotlivé scény příběhu se mi rodily v hlavě ještě dřív, než jsem se do psaní pustila. První kapitolu jsem se odhodlala napsat asi ve čtrnácti letech, a trvalo mi až do osmnácti, než jsem byla hotová s celým rukopisem a všemi přepisy.
Prakticky od té doby pracuju na druhém dílu, a nadávám na školu i sama na sebe, že ho pořád nejsem schopná dokončit. Ale už jsem blízko! Stačí se do toho uhrančivého světa znovu ponořit...


S pozdravem,

Annie D

Žádné komentáře:

Okomentovat