4. května 2013

Temný život v metru (Jarní maturitní generální slohová práce z českého jazyka)

Když jsme na jaře měli druhou a zároveň poslední maturitní generálku, těšila jsem se na slohovou práci, protože psaní mě opravdu baví. Dostala jsem seznam témat a doufala v nějaké skvělé téma na vypravování. Dočkala jsem se.
Téma bylo, co bychom dělali, kdybychom se ocitli v nějaké krizové situaci a neměli signál na mobilním telefonu, zkráceně prostě Bez signálu.
K mému štěstí jsem týden předtím viděla se svojí drahou polovičkou už podruhé horor The Possession (česky Kletba z temnot). To byla moje první inspirace a pak ke mě přišly ještě další dvě situace, od kterých jsem se odpíchla.
Asi tři dny před maturitní generálkou jsme byly se školou v Praze (inspirace metrem a velkým městem) a ke všemu jsem četla mangu Temné metro, na kterou je zde i recenze (I.- II. - III.) a tady jsem se taktéž inspirovala metrem ale také zombíky.

Pak při vyhodnocení jsem byla pochválena za nejlepší slohovou práci, co se týká vypravování a já se rozhodla, že se o ni s vámi podělím. Budu ráda za jakékoliv názory a komentáře.


Temný život v metru

Jednou jsme se s kamarádkami vracely z naší oblíbené restaurace. Byla už tma a my se rozhodly, že pojedeme metrem, jelikož v takovou hodinu není nejlepší se toulat po velkoměstě.

Věděly jsme, že tam moc lidí nebude, ale i tak jsme tiše sešly po schodech do osvětlené stanice metra. Obchody zavřené a lidí zde bylo velmi málo.

Pomalu jsme postupovaly k nástupišti a nikoho jsme si nevšímaly. Poté jsme už jen stály a čekaly. Během několika minut jsme viděly přijíždějící metro a Lucka zvolala: „Už nám to jede!“ V takovém hrobovém tichu se její výkřik zdál až nelidsky silný, a proto jsme s Terezou nadskočily.

Spořádaně jsme nastoupily do liduprázdného vagonu a po chvíli se ozvala známá věta, kterou jsme si s „metrovou“ paní společně řekly: „Ukončete, prosím, výstup a nástup. Dveře se zavírají.“ Se smíchem jsme pozorovaly zavírající se dveře.

Teprve v tu chvíli jsme si všimly, že jsme tam úplně samy, ale přišlo nám to normální. Bylo přece pozdě.
Metro konečně dojelo do naší stanice a my společně vystoupily. I tohle nástupiště bylo tiché a bez lidí. Lucka s Terezou se rozhodly, že mi jako vždy utečou, a tak jsme osaměla.

Pomalu jsem se vydala k východu, když jsem uviděla červené světlo v tunelu, kam právě odjelo metro. Vrátila jsem se zpátky a uviděla v tunelu malou holčičku.

„Tatínku, zachraň mě,“ plakala a koukala před sebe. Měla na sobě bílé šatičky s červenými kytkami.
Rozhodla jsem se zavolat kamarádkám. Vytáhla jsem mobil a zjistila, že nemám signál. „Jak je to možné, vždyť na nástupišti je signál pořád,“ řekla jsem si pro sebe.

Věděla jsem, že to byla poslední souprava metra, a tak jsem s odhodláním seskočila na koleje a mířila k holčičce.

„Tatínku, zachraň mě,“ opakovala dokola, ale tentokrát se dívala do země. Když jsem k ní přistoupila, uviděla jsem, že červené květiny vlastně vůbec nejsou kytky ale krvavé skvrny a cákance.

„Pojď za mnou, pomůžu ti,“ křikla jsem na zakrvácenou holčičku.

Vzhlédla ke mně a já uviděla dvě velké uplakané oči a bledou pleť. Děvčátko plakalo krvavé slzy. Natáhla ke mně ruku a ve světle se objevila bledá ruka, kterou prolézal nějaký hmyz.

„Proboha,“ vykřikla jsem a začala utíkat na druhou stranu, přímo do tunelu. Znovu jsem vytáhla mobil, ale bylo to bez úspěchu. Vtom se rozsvítila nová příchozí zpráva: „Utíkej!“

„Není tu signál. Co mi to přišlo?“ Běžela jsem tmou a za sebou uviděla ty dvě krvavé oči. Nohy mi slábly, ale já utíkala dál. Najednou se přede mnou objevila dvě světla a já zjistila, že je to metro.

„Teď? Ale proč?“ Zastavila jsem se uprostřed tunelu a rozhlížela se. Z jedné strany se na mě řítilo metro a z druhé strany se ke mně plazila ta děsivá holčička. Dřepla jsem si doprostřed kolejí a zakřičela: „Tatínku, zachraň mě!“

Najednou jsem seděla na posteli ve svém pokoji. Podívala jsem se na budík. „Půl šesté ráno,“ řekla jsem tiše s úlevou. „Jen noční můra.“

Sáhla jsem pod polštář pro mobil a spolu s ním vytáhla i lístek na metro se včerejším datem. Vytřeštila jsem oči a prohledávala mobil.

Našla jsem ji. „Utíkej“ stálo ve včerejší zprávě.

„Byl to sen nebo ne?“ Zadívala jsem se z okna do deštivého rána.

Děkuji za Vaše názory a komentáře :)


Žádné komentáře:

Okomentovat